|
Osídlení a zúrodnění Valašska [ Lidové tradice ]Počátky trvalého osídlení kraje spadají do 12. a 13. století. Ponejvíce kolem řek a říček. Sem přicházeli z blízkých i vzdálenějších moravských a slezských krajů nevelké skupiny prvních kolonistů.
Nová pole vzdělávali při řece, na rovinách s naplavenou úrodnou půdou. Začali také vypalovat a mýtit výše položené svahy, které byly dále od řek. Při domě založili ovocný sad, nebo zahrádku na zelí. Velká péče se věnovala pěstování zelí. Zelná přísada se vysazovala na nejlepším pozemku ve vsi, ležícím na slunném místě, chráněném ohrazením proti škůdcům. Na tomto pozemku zvaném přísadiska, nebo hřádky, měl každý usedlík svůj záhon přísady. Celá oblast , zejména pak Vizovicko, bylo už od 17. století známá rozsáhlým ovocnářstvím, které se stalo důležitou složkou stravy. Nejhornější část Valašska, rozlehlá část Beskyd, Javorníků a Bílých Karpat při slovenské hranici a v menší míře i nejvýše položená část Vsetínských vrchů a Hostýnských vrchů, byla osídlena až od 16. století, zejména však v 17. a 18. století. Nově zakládané osady byly vklíněny do úzkých údolí horního toku řeky a do údolí potoků a později také na náhorní plošiny a horské svahy. Osídlování těchto neúrodných a drsných míst bylo vyvoláno především nárůstem počtu obyvatel, pro jejichž výživu úrodná půda v údolí už nedostačovala. Souběžně se zakládáním podhorských obcí docházelo k tzv. pasekářské kolonizaci, k mýcení a vzdělávání pasek vysoko v horách a k jejich osídlování. Krajní přírodní podmínky umožňovaly pouze specifické formy hospodaření s poměrně rozsáhlým chovem hovězího dobytka a se zvláštními, velmi pracnými způsoby obdělávání orné půdy. Zatímco pasekářská kolonizace vycházela z níže položených údolních sídel, šířila se z opačné strany, z východu, od slovenských hor, další kolonizační vlna, která ovlivnila lidovou kulturu kraje a celého regionu. Byla to valašská kolonizace. Zavedli tu salašnický chov ovcí, který umožnil hospodářské využití nejméně úrodných horských pozemků. Tento způsob hospodaření umožnil hospodářské využití nejméně úrodných horských pozemků. Tento způsob hospodaření spočíval ve výpasu početných stád hrubovlnných ovcí na horských pastvinách v letní polovině roku a ve zpracování ovčího mléka na sýr, brynzu, žinčici a další mléčné produkty. Hospodářský život údolní části Valašska a jeho horské pasekářské oblasti se v mnoha směrech vyvíjel odlišně, což se projevilo i v lidové stavě. Pro specifikaci lidové stravy na Valašsku bylo určující, že zdrojem výživy obyvatel byla vlastní zemědělská produkce. S vlastními zásobami se však nevystačilo v horských vsích, kde se velmi často nedostávalo zejména mouky. Naproti tomu určité přebytky vykazoval chov dobytka a z některých míst se vyváželo i ovoce. Základní význam pro výživu obyvatel měly i na Valašsku obilniny a z nich především žito, pěstované ve všech valašských obcích, snad s výjimkou horských osad. Jen málo půdy zabírala pšenice a ječmen. Nejrozšířenější plodinou byl oves. Kromě těchto základních druhů obilnin se vysévaly i některé krajové odrůdy. Na nově obdělaných polích a mýtinách se dařilo křibici, zvláštnímu druhu dvouletého žita. Druhem pšenice byla i špalda, s tvrdým zrním. Proso doložené leckde na Valašsku už v 16. století, vymizelo z polí po první světové válce. V horských obcích se na vypálených lesních mýtinách vyséval bér už v 17. století. Na rozdíl od prosa byla zrnka béru mnohem drobnější kaše byla sladší.Veliký význam pro výživu horalů mělo zavedení pohanky a jejího odolnějšího druhu tatarky v 17. století. Výnos a kvalitu obilnin výrazně ovlivňovalo počasí. Obilí se sváželo do stodol, ale s mlácením se začínalo často až na podzim. Kvalita mouky hodně závisela na tom, jak bylo vymlácené obilí zbaveno nečistoty a plev. V chudých příbytcích se obilí netřídilo. Vyčištěné obilí se skladovalo na suchém místě, chráněném před zloději a zvířecími škůdci. Tento požadavek nejlépe splňovala půda obytného domu. Z ostatních plodin byly velmi významné okopaniny. Z nich mělo základní důležitost pro výživu obyvatel zelí. Od počátku 20. století se však jeho význam snižuje. Do vývoje zemědělství a výživy obyvatel Valašska velmi významně zasáhlo zavedení brambor.Dávaly zpočátku jen malou úrodu, ovšem od poloviny 19. století se staly nejdůležitější složkou potravy. Proto také neúroda brambor znamenala bídu a hlad. Brambory se sklízely od poloviny září a úroda se ukládala do sklepa. Luštěniny neměly na valašském jídelníčku velký význam. V horských obcích se nepěstovaly vůbec a jejich obyvatelé je jen občas nakoupili na trhu. O čočce je první zmínka až z konce 18. století. V obcích ležících vysoko v horách se největší význam přikládal chovu dobytka. To platí zejména o 17. a 18. století, kdy se tu z obilnin sklízel pouze oves a trochu žita. Hovězímu dobytku se na Valašsku říkalo statek. Tento statek, zvláště pak dojná kráva, zajišťoval rodině alespoň životní minimum. Mléko, které se nespotřebovalo za čerstva, vlila hospodyně do kameňáků, tří až osmilitrových hrnců z pálené hlíny. Po dvou dnech se na mléce usadí vrstva smetany, vyjme se kolíček a z hrnce vytečou spodní dvě třetiny nádoby a zůstane čistá smetana. Máslo se stloukalo v dřevěné masnici. Lisovalo se do dřevěné formy. Ze sbíraného mléka se obvyklým způsobem zpracoval tvaroh.Všem mléčným výrobkům i mléku se souborně říkalo náběl. Na Valašsku se začaly pěstovat také kozy. Chovali je především chudí chalupníci a kovozemědělci, ale také větší sedláci, kteří kozím mlékem přilepšovali prasatům. Také chov prasat měl pro výživu obyvatel velký význam. Vepří se chovali především na zemědělských usedlostech. Chov drůbeže nebyl na Valašsku dříve nijak rozsáhlý. Chov kachen, krůt a holubů se na Valašsku ujal až v druhé polovině 19. století a mnohde až po první světové válce. Velké vážnosti se v minulosti těšilo včelařství. Do 15. století se včelařilo ponejvíce tzv. brtnickým způsobem, včelstva sídlila v dutých stromech, odkud se jim vybíraly plásty medu. V 17. století se stavěly včelíny na kterých stály duté kláty. Charakteristickou složku výživy valašského lidu představovaly produkty salašnického hospodaření. Salašnictví ovlivnilo lidovou stravu zejména v horských vsích, na jejichž pastvinách se pásla početná stáda ovcí. K rozkvětu salašnictví došlo zejména v 18. století, kdy se stalo v některých horských obcích prvořadým zdrojem výživy.Tradiční salašnictví se v českých zemích prosadilo pouze na Valašsku a jen v menší části na Těšínsku. Na horských salaších se pásla veliká stáda ovcí a menší počet koz. Jejich mléko se zpracovávalo v ovčí sýr, brynzu, žinčici a jiné výrobky. Hlavou salaše byl bača. Bačování velmi často přecházelo z otce na syna. Na jedné salaši se pásly ovce mnoha hospodářů, kteří se stali podílníky salašnické produkce mléka. O sýr se dělili podle komplikovaných pravidel, při nichž záleželo u každého vlastníka na počtu UMÍSTĚNÍ
Typ záznamu: Lidové tradice AKTUALIZACE: Radka GAJDUŠKOVÁ (Beskydy-Valašsko, racr) org. 56, 10.05.2004 v 10:18 hodin |